Keep breathing.

16. srpna 2013 v 14:12 | elisabeth. |  Jednodílné.


Vždy jsem byl ten typ člověka, který se dokáže zamilovat na první pohled. Nemusel jsem s ním prohodit ani slovo. Obzvlášť jedna dívka mně dostávala do kolenou. Hannah, tak se jmenovala. Přistoupila k nám, na střední uměleckou školu, když jsem byl ve druháku. Někde jsem se doslechl, že měla různé oplétačky s alkoholem a drogami. To bylo to, co mně na ní tak nehorázně přitahovalo a svým způsobem vzrušovalo. Cítil jsem mrazení v konečcích prstů, mé tělo polévat studený pot, ve spáncích mi tepala krev a v hlavě jsem měl naprostý zmatek. Tohle všechno a mnohem více se mnou tenhle člověk dokázal udělat. Podmanila si mně. Naprosto. Avšak ona o mě nejevil absolutně žádný zájem. Chodil jsem kolem ní na chodbě každý den, dodávajíce si odvahy jej oslovit. Omyl. Pokaždé mně mé tělo zradilo a já opět nečinně přihlížel, jak si to ladným krokem kráčí chodbou a sebevědomě rozdává úsměvy na všechny strany. Byl taková hvězda školy. Další plus.

Vše se nějak zvrtlo tehdy, když nám naše třídní učitelka oznámila, že se, zásluhou našich velice dobrých výsledků, pojede na třídenní pobyt do Walesu. Jindy by se mi tenhle nápad zdál velice nudný a nezajímavý, to by však s námi nemuseli jet u druháci, což znamená jediné: jede s námi i ona. Týden jsem se nemohl dočkat, a když nastal den D, byl jsem jak u vytržení. V autobuse jsem byl na jehlách a neustále jsem musel pošilhávat směrem k předním sedadlům. Měl jsem dokonalý výhled na její tvář. Vypadala chladně, ale citlivě zároveň. Chladně, ale svým způsobem jemně, starostlivě. Trvdě, ale něžně. Měla dvě stránky a do obou já se naprosto zamiloval. Byla jako čarodějka, která vás svým tajným zaklínadlem navábí k sobě a už se od ní nehnete. Takhle jsem to chápal já.

Vše se zvrhlo druhý večer. Starší kluci pořádali menší kalbu u nich na pokoji. Přizvali všechny holky, mě, ostatní. Kouřilo se, pilo se, smálo se. Byli jsme rozjaření, šťastní, opilí. Postupem noci se z pokoje začaly vytrácet dvojice. V tu dobu se mi hlavou míhal jen a jen alkohol, nic jiného. Nespozoroval jsem, že jsem v pokoji jen já a Hannah. Ta vypadala celkově střízlivě, ale opak byl pravdou. Měla v krvi více alkoholu než já. Byla to rebelka a to jsem na ní miloval. Tu noc se to stalo. Ani jsem nevěděl jak, byli jsme opilí, ale vyspali jsme se spolu. Bylo to... divné. Hlavně další ráno. Oba jsme měli kocovinu, nic moc si z noci nepamatovali. Ale to hlavní jsme si pamatovali až moc dobře. A to bylo to, co nás svedlo dohromady.

S kyticí růží jsem jí nabídl, jestli nechce být má přítelkyně. Přikývla. S úsměvem. Byla překrásná, vážně byla. Začali jsme na veřejnosti vystupovat jako pár a chovat se tak, jako se chová párek zamilovaných milenců. Milovali jsme, byli jsme šťastní. Jenže já do té doby neznal její tajemství... Prvních pár měsíců se náš vztah zdál jako idylický. Měli jsme všechno. Dokázali jsme toho druhého mile překvapit. Nejen v posteli, ale i normálně. Vše se začalo hroutit v listopadu roku 2011. Několik dní od prvního dnu měsíce bylo sychravo, neustále pršelo a četné bouřky křižovaly nebe nad celou Británií. Pomalu se počasí začalo přenášet I do našeho vztahu a my se čím dál častěji hádali. Většinou kvůli úplným blbostem. Vinu jsem si dával na triko já a Hannah tím pádem procházelo všechno. Vše se mi zhroutilo 20. listopadu.

Už od rána jsme se s Hannah domlouvali na tom, že si společně uděláme hezký víkend, popřípadě si i promluvíme. Souhlasila. Tss, Stylesi, kdybys nebyl tak naivní! Sraz byl v sedm hodin před kinem, kde jsme, jako zahájení víkendu, měli jít. Když nepřicházela ani v osm, mělo mi to přijít divné. Nepřišlo. Prostě jsem se sebral a šel domů. Jí jsem se neozval. Chtěl jsem, aby se mi omluvila sama. Místo upřímné omluvy od srdce, se mi ráno dostavilo něco jiného. Volala nemocnice. Třesoucíma rukama jsem telefon zvednul a vyčkával. Kolena se mi podlomily, ruce roztřásly ještě více, svět se zbortil, srdce roztrhlo na miliardy kousíčků, slzné kanálky vytryskly tehdy, když mi doktor oznámil, že moje milovaná přítelkyně není mezi námi...

A teď stojím tady. V pohřební síni, před tvou rakví, oděn v černém kabátě a černých riflích, s rudou růží v dlani, před zraky stovek lidí, kteří ti přišli vzdát poslední sbohem. Tiše popotahuju a růži pokládám na tvá prsa. Vypadáš, jako kdybys spala. Ach, kéž by to byla pravda! Zlehka tě hladím po tváři a dovypravuji náš příběh. Všichni zde pláčou. Smutek, bolest a zoufalost vraždí mé tělo a já se volně nechávám. Stojíš mi za to, lásko.

Tiše vyřknu poslední 'Miluji tě' a odcházím. Naplněn odhodláním, přesvědčeností a rozhodnutím, jít za tebou. Za někým koho bezhlavě miluji a chci s ním strávit zbytek svého života.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama