I don't care, if you're a pauper or a prince, I will always love you.

14. srpna 2013 v 19:54 | elisabeth.


Antické Řecko, Athény, Klasická doba, 448 př.n.l
Athény se pomalu, ale jistě zpamatovávaly z nedávných Řecko-perských válek. Řeci uzavřeli mírovou smlouvu s Persií, jež se nazývala Kalliův mír a všichni byli konečně spokojení. Prostí měšťané však museli hodně dřít, aby svůj majetek, o nějž během válek přišli, opět získali zpět. Někteří to však neuměli řešit slovně a v klidu, nejednou byli hlášeny zprávy o dalších úmrtí. Už tak se hodně umíralo ve válkách a teď, v období, kdy si mají všichni pomáhat, stát při sobě a být na sebe hodní, také. Nikdo to nechápal a ti méně odvážní se stranili. Král Pedieus byl však natolik povolný, aby těm, jež neměli doopravdy nic a byli na pokraji chudoby, věnoval něco ze svého majetku, jehož měl opravdu hojně. Ale zanedlouho se vyrojily další potíže; král, je již starý a jeho syn, Louis, si potřebuje najít nevěstu, aby mohl oficiálně vstoupit na trůn a vládnout tak celé řecké říši. Nikdo netušil, že Louis si už svou nevěstu našel. Nevěsta to však tak úplně nebyla.
LOUIS'S POV.
Poupravil jsem si bílou košili, jež jsem měl v pase volně přepásanou tenkým koženým páskem v hnědé barvě. Povytáhl jsem si krátké, obtáhlé kalhoty a hřebínkem ze slonoviny si prohrábl hnědé vlasy. Ústa jsem si vykloktal odvarem z bylinek. Chutnalo to zajímavě, to ano, ale nebylo to vyloženě nechutné. Avšak pořád by se to pít nedalo. Rozkousal jsem pár lístků peprmintu, abych měl alespoň trošku svěží dech a ze své ložnice vyšel. Kolem mě se rozhostilo šílené ticho a prázdno, palác, v jež jsem bydlel od svého narození byl rozlehlý několik kilometrů, takže bylo jednoduché se zde ztratit. Závěs, jež sloužil v těchhle parnech místo dveří, jsem zatáhl. U futer dveří jsem jej přivázal zlatými šnůrkami, aby nepoletoval, kdyby se náhodou objevil průvan. Na nohy jsem nazul sandály s bronzovým nádechem a rychlým krokem se vydal dlouhou chodbou. Už jako malý jsem si prohlížel obrazy, jež byly po stranách. Nebyly to normální kresby, byly něčím vyjímečné, zajímavé, ale já, bohužel, zdaleka nepřišel na kouzlo, jež obsahovaly. Možná bych jej při bližším a dlouhém zkoumání objevil, ale na to jsem, momentálně, neměl čas a ani trpělivost. Pospíchal jsem totiž někam úplně jinam. Za někým úplně jiným.
Pohled jsem odlepil od obrazů, jež bylo v téhle části nepochybně velice mnoho, a zabloudil jím na své zápěstí. Pod náramkem, jež byl spleten z tenounkým pásků hnědé a modře obarvené kůže, se skrývalo tajemství. Do pokožky jsem měl tmavě modrým inkoustem vyryto H. Pro někoho jedno prosté písmenko, pro mě celý život. Písmenko vyjadřující nekonečnou lásku, náklonnost, štěstí a radost. To vše a mnohem víc skrývalo tohle písmenko. Právě on byl důvodem, proč jsem přistoupil na to, abych se stal budoucím panovníkem. Protože vím, že to bude s ním. Je mi jedno, jestli nás národ přijme či ne, ale vím, že ve vesnici ani v okolí nejsme sami. Zaručeně nejsme. I přesto, že jsem věděl, že se najdou i ti, co nás budou podporovat, hájit naše práva a stát při nás, jsem se o něj neskutečně bál. Ne o sebe, o něj. O člověka, kterého miluji celým svým srdcem, na kterém mi záleží více, než na svém vlastním životě, o člověka, kterému byl snesl modré z nebe. Byl tak nevinný, tak zranitelný, tak mladý. Nemohl jsem dovolit, aby se ze světa vypařil další šestnáctiletý andílek. Nemohl. I když, andělé vlastně patří do nebe...
Zatřásl jsem hlavou, abych z mysli vytřásl černý humor a ještě více přidal do kroku. Ta chodba je nekonečná, řekl by někdo, kdo by zde byl zajistě poprvé, ale já, jelikož tu žiji něco přes dvacet let, vím, že to černé předemnou nebyla tma, nýbrž mohutné dveře. K nim jsem si popoběhl, nemohl jsem se dočkat, až budu konečně s ním. S ním jsem měl pocit, že jsem volný a můžu si dělat, co chci. Třikrát jsem na dveře zaklepal a až poté, co mi bylo vyslyšeno mé přání o vstup, jsem dveře namáhavě otevřel. Obvykle je otvírá stráž, ale vzhledem k tomu, že byla neděle a poledne, stráž zde nebyla.
"Dobrý den, otče," ze slušnosti a úcty jsem poklekl na levé koleno a kajícně sklopil hlavu. Už odmalička mi bylo vštěpováno dobré chování. Byla to především má matka, ale ta nás, tedy mě, mého otce a mé čtyři sestry, opustila, když jsem měl pět. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem vstřebal fakt, že mámu, mou milovanou maminku, otrávil její bývalý mládenec. Záviděl mému otci a snažil se ji dostat zpět, ale matčina láska k mému otci byla tak silná, že se jí nevzdala a raději se vzdala svého života. Doteď v ní mám obrovský vzor a chovám k ní nejupřímnější respekt. Není však dne, kdy by mi nechyběla.
"Dobrý, synu. Potřebuješ něco?" jakmile jsem uslyšel jeho hlas, postavil jsem se do vzpřímené polohy. Pořád jsem měl však hlavu sklopenou, abych mu ukázal jakousi kajícnost.
"Ano, otče. Směl bych se jít projít do vesnice?" zvedl jsem k němu své modré oči, které byly speciální svou pronikavostí. Čekal jsem dlouhou přednášku o tom, jak mám být ve vesnici bezpečný, jak se mám držet pouze určitých cest a podobně, ale tohle dnes nehrozilo. Pouze přikývnul.
"Jistě, synu. Ale do večeře buď zpátky," na jeho staré, vrásčité tváři se mihl náznak úsměvu. Bylo na něm vidět, že toho má doopravdy dost. Nedokážu si ale představit, co se stane, až tu se mnou nebude. Co bude se mnou, s mými sestrami...
"Děkuji vám mnohokrát, otče. Nebojte se, do večeře budu jistě zpátky." Přikývl jsem a pomalu odešel. Byl jsem rád, že s ním můžu být tak dlouho. Ale stále ne tak dlouho, jak bych si přál. Věčnost by bylo něco pro nás.
Když jsem se ocitl venku z paláce, na přímém, prudkém, zářícím, řeckém slunci, rychle jsem kamenitými uličkami běžel až na úplný konec vesnice. Byl to asi kilometr, ale já objevil nejrůznější zkratky, díky kterým jsem tam mohl být za krátkou dobu.
Nedbal jsem na to, že se lidé po mně podivně ohlíželi, musel jsem být u něj. A taky že jsem byl.
Krok jsem zpomalil, když se přede mnou rýsovala nekonečná, azurově modrá, křišťálově čistá, mořská hladina a nikdy nekončící písečná pláž. Několik metrů ode mě stál mořský domek, nenápadný, dřevěný, malý. Přesně pro jednu osobu. Srdce mi v hrudi zaplesalo radostí, oči se mi rozzářily a na ústech se mi rozlil šťastný úsměv. Vyzul jsem si sandály, chytl je do jedné ruky a zabořil nohy do písku. Netrvalo mi to ani minutu a já byl u něj. Konečně. Tedy, ne u něj, ale skoro.
Po třech schůdkách jsem vyběhl na menší verandičku a vešel dovnitř. Neměl dveře, jen závěs z mušliček. Doteď si pamatuji, jak jsme ho dělali společně. Bylo tu ticho, které prořezávalo jen šumění vln. Vzduch tu byl příjemný, chladivý, což pro mě bylo vážně výhodné. Byl jsem zpocený až běda.
Byla to malinká místnůstka, ale přesto tu měl vše, co potřeboval. Chvíli jsem se rozkoukával, co je nového. Na stole mě zaujala kresba. Moje kresba. Byla tak nádherná... Stejně jako on. Opatrně jsem vzal tenkou dřevěnou desku do ruky a rozněžněle se na kresbu usmíval. Byl skvělý malíř, stejně tak byl skvělý přítel a milenec.
"Líbí se ti to?"
Jeho měkký, něžný a dětský hlásek bych poznal opravdu všude. Otočil jsem se, odkud se hlas ozýval a konečně spatřil oči, po nichž jsem celé dny tak dychtil.
"Ano, je moc krásný, Harry," přikývl jsem a obrázek něžně položil zpět na stůl. Třemi kroky jsem přešel k němu a přitáhl si jej do něžného objetí. Hladil jsem jej po zádech, vlasech a užíval si jeho přítomnost. Políbil jsem jej na čelo a soustředil se na jeho pronikavý pohled. Chtěl mi něco říct...
Vsadil jsem mu drobnou pusinku na rty a přitáhl si jej k sobě ještě pevněji.
"Potřebuju ti něco říct." Přesně, jak jsem očekával. Posadil jsem se na židli, stlučenou z pár prkýnek dřeva a jeho si posadil na klín. Čekal jsem.
"Nemůžeme být už nadále spolu, nemůžeme. Ty jsi syn panovníka, jsi krásný a bohatý, máš na lepší. Nejsem pro tebe dost dobrý," zašeptal. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli to mám považovat za legraci a smát se, nebo brečet a křičet.
"Ale, drahý..." vydechl jsem. Tohle mu musím rozmluvit, nesmí si tohle o sobě myslet.
"Poslouchej mě. Jsi vyjímečný, jsi překrásný, jsi jedinečný, jsi dokonalý, jsi můj. Harry, nikam tě nenechám jít, přísahám. Budeme navždy spolu. Ještě chvíli tajně, ale pak pravda vyjde najevo, slibuju. Neboj se, Harry," položil jsem si jeho hlavu na své rameno a kolébal s ním, jako s malým.
"Miluju tě," zašeptal tak dětsky, tak nevinně, tak krásně, tak opravdově.
"Je mi jedno, jestli budeš chudák nebo princ, navždy tě budu milovat," zašeptal jsem a své rty přitiskl na ty jeho, abych ztvrdil to, co jsem před chvílí vyslovil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama